Žít jenom z muziky je zvrácená myšlenka

S Michalem Braxatorisem o Šavlích a Šavličkách, návratu proti proudu a folkařích zpívajících Andulkám

Čím vším už byl Michal Braxatoris? Rockerem (kapela Máma Bubo), kterému uspořádala v roce 1988 vyprodaná Sportovní hala standing ovations (jako hlavnímu organizátorovi Koncertu pro Arménii). Polovinou dua BaF (album Tak to doBaFej). Člověkem, který popírá existenci folkrocku a který přitom přetvořil BaF téměř ve „Velký folkrockový orchestr". Vlasatým enfantem terrible českého folku, který uměl řádit na Prázdninách v Telči tak mocně, že donutil nevyspalé folkaře stěžovat si v místním zpravodaji ve stylu žižkovských domovnic. Seriózním písničkářem v sáčku (album Osamělý tyjátr). Majitelem vyhledávaného nahrávacího studia. Šéfem Klubu Kocour - jednoho ze stálých míst na pražské folkové mapě. Autorem, jehož některé písničky si jeho slavnější kolegové prozpěvují na sessionech a mejdanech. Profesionálním hudebníkem, který se „nikdy nedostal do první ligy", jak zdůrazňuje. Pracovitým budovatelem nevšední skupiny Bafalo (alba Žena ďábel a Quo vadis) a současně jejím zatratitelem. Euforie a vystřízlivění. Nálezy a ztráty. Hodně z doktora Jekylla i pana Hydea: ta písnička z první desky Bafala určitě není napsaná levně. Člověk velkých kontrastu a proměn. Když jsme konečně dohodli termín dlouho plánovaného rozhovoru, těšil jsem se na novinky: premiéra Michalovy nové kapely Sabres byla ještě čerstvou záležitostí. Současně jsem věděl, že riskuji, že spoustu úžasných informaci odnese vichřice do stoupy dřív, než tento časopis budete držet v ruce. A to jsem ještě netušil, že mi Braxa představí svou novou, osudovou ženu, kterou hodlá následovat do Ústi nad Labem. Že víc než o muzice se budeme bavit o westernovém městečku kdesi na Moravě a českých trapperech a indiánech - to bohužel výhradně mimo mikrofon, protože o tom prý Michal ještě „málo ví". Ale nepředbíhejme. Rozhovor jsme uskutečnili samozřejmě v Klubu Kocour; kde jinde?

• Ty jsi na informace o konci skupiny Bafalo původně uvalil embargo. Teď už máš přece jen určitý časo­vý odstup: nechceš vydat nějaké prohlášeni?

Já na téma praktického provedení rozchodu Bafala nerad mluvím, takže... o tom bych pomlčel. Chtěl jsem o tom dokonce původně napsat článek „Jak neodchází hudebníci z kapely“, ale to je jedno. Co se tejče Bafala: myslím si, že se ta kapela s lidma, který tvrdili, že pro ni vyrostli, přežila. Že jsme prostě všecky cesty, který byly možný prubnout, prubli a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Třeba - naše první deska byla lepší než druhá. A vlast­ně čím víc jsme se snažili to dělat poctivějš. tím víc to by­lo od zdi ke zdi a špatný. Takže jsme došli ke zdárnýmu konci a byl nejvyšší čas to zabalit, protože jinak by k to­mu stejné dříve či později došlo. Nálady odejít z ty ka­pely měli prakticky už úplné všichni, včetně mě.

 

• Takže po poněkud nestandardním odchodu dvou členů skupiny jsi nepřemýšlel ani chvíli, že bys sehnal jiné muzikanty a Bafalo zachoval?

Přemejšlel jsem o tom chviličku a pak jsem si říkal, že to v tomhle tvaru vlastně nemá nějak moc cenu. Myslím. že za náma zůstal poctivej kus práce, za kterej se ne­musíme stydět a když to nikam nevedlo, tak proč v tom
pokračovat za cenu vopruzu a pomalýho umíráni? Ale třeba najdu nový lidi a ještě to ožije. Kdo ví...?

 

•  Když jsem se tě ptal bezprostředně po rozpadu Bafala, co budeš dělat, tak jsi říkal, že máš rozděláno několik projektů,  o kterých jsi nechtěl mluvit. Skupinu Sabres už jsem slyšel: můžeš teď říct něco o těch dal­ších projektech?

Přemýšleli jsme třeba, že dáme dohromady folko­vý muzikál, což zní strašné proflákle, ale měl to bejt takovej správnej muzikál, kterej naložíš do auta a od­vezeš ho kamkoli. Kamkoli na světe - do lesa, na fes­tival, na náměstí... Na to jsem pak nesehnal lidi a hlavně kačáky. O tom jsem přemýšlel hodně a mož­ná jsem se toho ještě nevzdal, protože mám vlastně toho muzikálu docela dost napsanýho. Byl by původ­ní, akorát jsme hledali dobrý český téma, nějaký moc neprovařený, na libreto a nenašli jsme. Chtěl jsem ně­jakou klasickou českou osobu. Něco, co by bylo ryze český, co když řekneš, já nevím, patnáctiletý holce, čtyřicetiletý ženský nebo osmdesátiletý babičce, tak budou vědět, o kom je řeč. Což je sranda: já jsem ta­kovou osobu nenašel, ač chodím a ptám se: „Řekni mi, co ti reprezentuje Čecha?“ Nejvíc jsme se dostali ke Švejkovi. (Smích) Muzikál Švejk... myslím, že by nebyl moc dobrej. Pak mě nápad Švanda, ale to už tady bylo...

 

•    Zajímavé. A co dalšího jsi měl v plánu?

Potom jsem měl dělat muziku pro jednu taneční skupinu. Měl jsem vymýšlet melodie - zpěvový linky a podobný věci. Oni si to nasamplujou doma na těch samohrajkách, ale většinou moc nemaj hudební ná­pady... A ten čtvrtej projekt, člověče... co to bylo...? Jo, to jsme ještě chtěli udělat takovou bluesovou par­tičku. Ale to možná ještě taky bude. Víš, takový... pro­stě si víc zahrát. A pak se hlavně těším, až zase zač­nu chodit hrát s klukama do hospody. Na to se těším možná nejvíc. (Smích)

 

•  V Ústi nad Labem? Ty tam znáš nějaký kluky?
No jasně! Ty vole, tam to žije! (Smích)

 

•  Vzpomínám si, že když končil velký BaF a chystal jsi Bafalo, tak jsi říkal, že velkou kapelu s bicími  téměř rockovou - už nechceš. Nejsou náhodou Sabres něco velmi podobného jako BaF těsně před koncem?

Ne. Ne. protože... do BaFu se vloudila spousta prapodivných problému... Nebo takhle: mluvil jsem tak, to máš pravdu. Protože jsem říkal, že folk v týhle míře je hodné podobný tomu, co jsme hráli v 70. le­tech po tancovačkách. Za tím si docela stojím.

 

•    I teď?

l teď. Taky si můžeš všimnout, že my nehrajeme moc písniček ze starýho BaFu. Právě z tohohle důvo­du. A co se týče zvuku Sabres - ten projekt měl být ještě daleko větší, než je teďka, protože tam zejména měly být dechy. Ale když jsme zjistili, že nás bude dvanáct nebo třináct - to jsou regulérně tři auta - tak jsme si spočítali, že bysme možná hráli tak jednou za rok. Takže i kdyby přišli nějaký óbrnabídky objezdit celou republiku, asi bych to letos nevzal, protože co se týče Sabres, tak já musím ty kapele najít nejdřív zvuk a teprv potom začít psát repertoár.

 

•    Takže to. co jsem slyšel na premiéře, byl tak tro­chu nástřel?

Byl to nástřel. Já si s tím chci pohrát - až na to bu­de čas.

 

•    Nicméně podle nástrojového složení si myslím, že to bude do značné míry folkrock. Zatím jsem se tomu slovu vyhýbal,  protože vím. že^s/ kdysi razil odvážné teorie o neexistenci folkrocku. Říkal jsi. že ta dvě slova - nebo snad i žánry - se nedají kombinovat. Jak to teď vidíš z pohledu kapelníka Sabres?

To je právě to, proč jsem ti říkal, že musím najít zvuk ty kapely Protože folkrock opravdu neexistuje. Folkrock - to pro mě zní málem jako „mindrák". Pro mě je folkař člověk, který při úplňku svojí milý Andul­ce zazpívá písničku. V případě, že mu Andulka dá ko­pačky, jde a vypláče se do nové písně. Napíše, že mu ji přebral kamarád. A že se to nemá dělat, že to opravdu není pěkné. Zatímco když se ten samý pří­pad stane rockerovi v kožený bunde, jde a milýmu frajerovi rozbije hubu. Jak tuhle kontroverzi chceš do­stat do jedný písničky a jednoho životního názoru? A kapely „víš, my hrajem něco takovýho úplné jiného“ taky nemám rád. protože to hraje ale úplně každá. To dá rozum. Takže je to prostě muzika a co je to za piks­lu, je úplně fuk.

 

•    Já po tobě taky nechci žádný přesný název stylu či škatulky, ale musíš vědět, jestli s tím chceš jezdit na folkové festivaly a oslovovat folkové publikum. Dejme tomu.

Víš, nikdy jsem neměl tyhle problémy, kam to chci posílat. Prostě zabalím desky, rozešlu je pořadatelům - když už chci...

 

•    Ano. Ale musíš aspoň vědět, jakým pořadatelům. Asi tu desku nebudeš posílat na Festival trampské písně do Horního Jelení nebo na Kmochův Kolín.

No... to by asi byla přinejmenším... zbytečná investice... Můžu to poslat na Rock For People, pak to můžu poslat na Zahradu nebo kamkoliv jinam... hele, nevím. Prostě zatím nevím, kam to chci honit... Já chci, aby to mělo pěknej zvuk. Aby to byly prostě hez­ký písničky, který si lidi můžou zazpívat třeba i u těch táboráku.

 

•    Myslíš, aby tam ty melodie...

...vytvářely ty harmonie a bylo to takový pěkně do­hromady. Aby to bylo hlavně hudební. Tak! (Smích)

 

•    To mně připomíná jiný tvůj oblíbený výrok – „o mu­ziku jde v týhle kapele (myšleno Sabres) až v druhý řadě“. O co jde v první řadě?

V první řadě jde o to, si dobře zahrát. (Smích)

 

•  A nebude s tímto přístupem váš výkon až příliš le­dabylý?

Já si to nemyslím. Všichni máme za sebou obrov­skou praxi a... tohleto je v pohodě. Mně se ta věta moc líbí a navíc není z mý hlavy. V Sabres jsou straš­né dobrý muzikanti, takže ani není potřeba nějakým mocným způsobem zkoušet. Třeba před tou premié­rou jsme měli zkoušky dvě. A víš sám, že jsme hráli dvě hodiny. Prostě si to kluci nějak rozepíšou do not a do těch svejch značek, nějak se neřeší, kdo co bu­de hrát, je to takový živelný... Já to mám rád, když je to takhle. Už tímhle přístupem je v kapele hrozná po­hoda a stalo se nám, že když jsem z Mezné odjížděl do svého nového domova a chlapci odjížděli do Pra­hy, tak jsme tam stáli a hodinu a půl jsme se loučili jak zamilovaný párečky... Furt jsme si povídali a povídali. Tohle nepamatuju u žádný kapely, v který jsem hrál.

 

•  Tak ty muzikanty trochu představ.

Jako kde hráli? Tak to já si ani nepamatuju. Aleš Zimolka, bubeník, hrál v ZOO, Markýz John a takovejchhle partičkách. Ten hrál snad se všema lidma v Čechách, na který si vzpomeneš. Se mnou hrál jed­nou nebo dvakrát v BaFu jako záskok. Potom kytaris­ta Vláďa Švanda, ten hrál taky všude možně a dělá v Muzikusu, já nevím kýho ďasa, redaktora... Potom tam je Jarda Šantrůček: o toho jsem zakop, když jsme se snažili dát dohromady před iks lety starou Máma Bubo, potažmo chvilku jsme pak oba fungova­li pod značkou Babalet...

 

•  To je ten klávesák?

No. no. Ten hrál s Vaškem Neckářem a s takovejmahle lidma, prostě taky taková stará pasta, ale strašně fajn člověk. Potom ty dva lumpové, který mi zůstali z Bafala. Péťa Maršík - ten to táhne se mnou od BaFu. a těžko bych hledal jinýho basáka, když... si zvyk na to. jakej jsem blbec. A Charlie Slavík - za něj těžko budu hledat náhradu v celý republice, že jo. A já mám foukačku rád, no tak proč nepokračovat v nača­tém. A v případě těch background vokalistek - tam se ještě uvidí, zdali ano, či nikoli. Je možný, že tohle neni ještě finální verze. Teď jsme právě odjeli jeden kon­cert jako Šavličky, nikoli jako Sabres. Hráli jsme v se­dě, seděli jsme takhle do půlkroužku na pódiu, když měl někdo hrát sólo, tak si pěkně vstal, uklonil se, za­hrál si sólo... fakt klídek. Jak když jdeš na pivo. Šav­ličky - to je velice modelovatelná záležitost. Bude to takový záskok, když nebudou moct všichni, abysme nemuseli odříkat koncerty. Protože zdravé jádro – já, Péťa Maršík a Karel - může vždycky a přinejhorším to odehrajem ve třech.

 

• Ještě jsme nemluvili o tvém sólovém písničkaření:  jak a proč jsi s tím vlastně najednou začal?

No, ono to nebylo najednou. Začalo to, když bylo potřeba zaskočit. Hodně často se mi to povedlo v pří­padě Žalmana a spol. a nebo Devítky. Že jim třeba odpad někdo do Malostranky a Honza Brož říkal: „He­le, pojď si zahrát." Pak mě odtáhl někam támhle k Li­berci, napůl hrát celej koncert. No a hned: „Proč ne­hraješ sám“? Takže on byl první, kdo mě hodil do vo­dy a : „Plav !“  No, potom bylo spousta lidí, který mě ukecávali, ať hraju sám, ať už to byl Jupp, ať už to byl třeba Vašek Feštr...

 

•    To už jsi měl ty písničky, které vyšly na desce Osamělý tyjátr?

Jo i ne. Já mám těch písniček, já nevím, dvě stě. Třeba pro Bafalo jsem psal na míru. Pro BaF už ve fi­nále taky. Ale pak vznikaly spontánně, přes sebe, ně­jaký písničky, který se nikam nedaly moc šoupnout. Buď si to šlo zahrát s kytarou, anebo se to třeba ani nikde nehrálo. Tak vznikla spousta písniček, který od těch dvaceti let, nebo co jsem psal, nikde nebyly. Je­nom jsem si to takhle napsal na papír a zjistil, že z to­ho můžu z fleku udělat cédéčko. A pak vlastně loni Jupp řekl, že chce, abych přijel sám na Zahradu, no a tam jsem si to vyzkoušel v amfíku... Ty písničky jsem ani pořádně neuměl. Ze studia jsem uměl buď zahrát kytaru, anebo to jenom zazpívat. Tak jsem měl docela prekérku... (smích). No, a pak už to šlo. Takže takhle nějak si funguju. Potichu a bez nějakýho kra­válu. Nehodlám se toho vzdávat. Prostě mě to baví: přijdu si zahrát kamkoli, vezmu kytaru přes rameno... Nedělal jsem tomu ani žádný promo, chci si zahrát pro lidi, který to chtěj slyšet, spíš než si myslet, že se všichni zblázněj a budou poslouchat Braxu.

 

•    Dočkáme se i další sólové desky?

Teď si chci udělat klídek a napsat si desku. Uvidím, zdali to dopadne stejně, jako ta první, nebo jestli to bude slovka, kam si pozvu třeba nějaký lidi, aby to bylo poslouchatelný a hratelný i po víc rádiích, třeba. Protože mám spoustu nápadů, který hrát jenom s ky­tarou je škoda. Což už jsem třeba nastínil na první desce v případě Masek. Kde už to vlastně má zvuk kompletní kapely.

 

•    Dá se říct, že - dejme tomu na počet koncertů je sólové písničkařeni v tuhle chvíli tvoje hlavní hudební aktivita?

Hmm... nevím. Já jsem teď, po pravdě řečeno, vzhledem k tomu, že jsem měl docela dost osobních problémů, na tu muziku delší dobu malinko pek. Těž­ko říct, jestli hraju víc se Šavlema. Šavličkama či sám. Jezdím jeden dva koncerty za měsíc, což mně
přijde hrozně málo. Ale říkám: všeho do času, už mně to hraní chybí.

 

•  Jestli tomu rozumím, tak teď jsi místo aktivního ..prodávání" sebe i kapely sedával v koutě a čekal, jestli zavolají...

V podstatě jo. Pro mě byla muzika vždycky na prv­ním místě: tlouk jsem se v prsa, že jsem muzikant a jak je to strašné hustý. Ale pak jsem si jednoho dne sed a řek jsem si: kdybych byl sakra tak dobrej, jak si myslím, a že mě to může uživit, tak se tím asi živím. Což nedělám, že jo. Takže se musím asi začít živit i něčím jiným.

 

•  Já jsem měl dojem, že tě živily aktivity spojené s muzikou...

To nebyl dojem. Já mám všechny živnosti spojený s muzikou, něčím jiným jsem si spíš jen přivydělával. Sedíš v muzikantským klubu, kde mám hospodu. Když mně přijdou lidi na koncert, tak je nemůžu oho­lit na to. abych se měl za co najíst. Mám studio, kde teď ty práce není tolik, protože každej si to kutí doma na počítači. Pak jsem psal nejen pro sebe, ale i pro ji­ný lidi. No a pak jsem hrál s kapelou. Ono to na něja­ký to skromný živobytí dalo, ale... prostě jsem si řek: proč nedělat to, jako to dělá ostatní? Vždyť je spous­ta lidí, který hrajou v kapelách s daleko větším reno­mé a taky někde makaj. Takže... už nechci: ruka-huba-holá prdel. Protože v týhle zemi žít jenom z muzi­ky... s chabým jménem, hlavou v oblacích, bez tlaku produkcí je prostě přinejmenším... zvrácená myšlen­ka. (Smích) Takže to je velký zlom, ale i v osobním ži­votě mám spoustu velkejch zlomů. Stěhuju se z Pra­hy, začínám si vzpomínat na věci, který jsem dělal před deseti, patnácti lety a vracím se ve svým životě hodně zpátky proti proudu a myslím si, že mi to hod­ně prospělo. Všechno. Nestěžuju si vůbec na nic.

 

•    K čemu se vracíš?

Ke všemu možnýmu. Ke všem zájmům, k energiím, který jsem hledal...

 

•    To, že se stěhuješ, znamená, že Klub Kocour končí?
Řekli jsme si, že se pokusíme ho udržet. Je potře­ba najít systém, v jakým ten klub bude fungovat. To ti dneska nepovím. Je možný, že tady bude jeden kon­cert za měsíc, je možný, že se vzdám loga a budou fungovat Folkové úterky v Klubu Prosek pod OKD 9 a nezmění se v podstatě vůbec nic.

 

•    Jako že to bude dělat někdo jiný?

Že to bude dělat Martina Fialová. To je totéž, jako kdybych to dělal já, protože ty kapely se vesměs stej­ně hlásej samy. Pokud se udrží nějaký rámec žánru... Nevidím v tom žádnou tragédii. Sice přijdeme o tohle prostředí (rozhlíží se „malým" klubem Kocour), ale tak to už... je to druhý, no. Já prostě v současné chvíli ne­vidím způsob, jak vyřešit spoustu technických problé­mu. Jde o prachy. Jako vždycky.

 

•    Studio si odvezeš?

Studio bude tady dál. Nějaký demáčky si napytlám doma - nebo stříhání, čištění stop a takový kraviny, ale studio je studio. Já v Praze budu stejné asi víc než doma. Bohužel.

 

•    Na závěr trocha bilancování. Jaké období nebo třeba jenom moment považuješ zpětně ve svém mu­zikantském životě za umělecky nejhodnotnější? A...

Rok 1988, Koncert pro Arménií.

 

•    Nevím, jestli jsi mi právě neodpověděl na druhou půlku otázky, kterou jsem nedořekl: ve kterém muzi­kantském období jsi byl nejspokojenější ?

Budeš se divit, to jsem teď. Já jsem teď opravdu spokojenej.

 

•    Opravdu? Zmínil jsi Koncert pro Arménii. Myslím, že v jeho době jsi byl asi populárnější, dalo by se říct, že z určitého úhlu pohledu uznávanější, než dnes. Pak jsi se ale rozhodl dát se na folk. Nelituješ toho ně­kdy, nemáš pocit, že tě ti neuznalí folkaři dostatečné nedocenili?

Kdyby ses mě ptal loni, tak ti určitě odpovím, že jo,  jasně. Ale spoustu věci jsem si srovnal v hlavě. Dě­lám to, co dělat chci. Rozhodl jsem se pro to svobod­ně, nikdo mě do toho nenutil. Tenkrát nebylo těžký dělat něco jinak než ostatní a vytřískat na tom profit. Ostatně když se podíváme na celou folkovou špičku dnešního dne a před dvaceti lety, je to tatáž partička lidí. Což... je mi divný, že to nikomu není divný. Ale dneska může být takových Braxatorisů, jako jsem já, jenom tadyhle na tom sídlišti pět set. Prostě úplně v klidu a nevíš o nich, to je celý. Co se týče tý popu­larity - ano, stal jsem se přes noc... no... docela slav­ným pánem. Mám za to do dneška cenu, Zlatá nota Melodie se tomu tenkrát říkalo. Ještě ji mám támhle někde fláklou vzadu. Ale to je jedno. Nad to se člověk muže povznýst. Já o tom mluvím z muzikantskýho hlediska, ne z toho komerčního. Mluvím o tom. že pro mě bylo obrovskou ctí stát na jednom pódiu s Micha­lem Pavlíčkem, s Radimem Hladíkem, s Gumou Kul­hánkem, s Davidem Kollerem, s Leškem Semelkou, s Lubošem Pospíšilem, s Vláďou Mišíkem, s Péťou Kalandrou, s Honzou Spáleným, s Michalem Gerou. Prostě stát na pódiu s těmahle lidma a čtrnáct tisíc li­dí to slyší. Jako to pochybuju, že se někdy vrátí. Ale i to je fuk. To je takový muzikantský zážitek, který mi vlastně nepatřil, protože... já jsem tam byl jako figura, která to sestavovala, ne jako muzikant. Proto ti říkám, že z muzikantskýho hlediska jsem spokojenej kaž­dým novým dnem víc a víc. Protože... zneuznalej: no bože. Tak si mě nikdo nevšim. Prostě jsem neměl kli­ku nebo fakt nejsem tak dobrej. Už jsem s tím smířenej a nebudu machrovat a nebudu si myslet, že jsem Edison, kterej vymyslel zrovna nějaký nový žárovky. Dělám si to po svým a buď se to lidem líbí, nebo ne, protože... pořadatelé budou pořád bazírovat na sedmi jménech, na tom se ještě dvacet let nic nezmění. Pro mě osobně bylo třeba milý překvapení, že jsem jel le­tos do Telče. Sólo. Nepočítal jsem s tím. A že jsem nebyl na Zahradě? Tak jsem si říkal: Ty vole, to už jsem tak „dobrej", že nejedu ani na Zahradu. A komu jsem tam chyběl? Už to beru jinak, rozumíš. Předloni bych se z toho střílel do lebky.

tomáš hrubý

 

FC listopad   2002